Exkurze ve vápenickém lomu
Je páteční dopoledne, 24. března. Naše reflexními vestami vybavená parta vstupuje do areálu vápenického lomu. Zde se setkáváme s výrobním ředitelem Zdeňkem Šnellerem, který je na nás připraven nejen informačně. V ruce totiž drží tajemnou tašku. Brzy se ukázalo, že je plná sušenek, které rozdával za správné odpovědi na své otázky.
Také my vstupujeme do areálu se spoustou otázek, které jsme si předtím při práci ve skupinách připravili. Na mnoho z nich dostáváme odpovědi hned na začátku: Kolik se toho tady vytěží? Jak je to tu velké? Jak vlastně ta žula vypadá? Dozvídáme se také to, že jde o hlubinnou vyvřelinu starou 350 milionů let.
Naše první cesta vede přímo do lomu. Je už třetí. Ty dva, ve kterých se těžilo dříve, míjíme cestou. Jsou zatopené. Voda komplikuje práci také ve třetím lomu a tak je pravidelně odváděna do blízkého potoka. Pracuje se tady na dvou místech najednou. S pomocí našeho průvodce poznáváme práci střelmistra i další dělníků. Seznamujeme se s obrovskými stroji, dumpery. Chystá se odstřel a tak se jdeme s napětím schovat. Po chvíli ale zjišťujeme, že už je po všem a my jsme ani nic neslyšeli. Nebyl tak velký.
Vracíme se zpět do areálu, kde se natěžená žula zpracovává. Vidíme výrobu dlažebních kostek, obrubníků, desek pro nejrůznější využití. Porovnáváme různě barevnou žulu a zkoumáme, v čem ten rozdíl je. Porovnáváme také žulu s mramorem. Jeho vzorky jsme si také mohli odnést na památku. Obdivujeme těžkou práci mužů, jimž pod rukama vzniká z nepravidelného kusu kamene něco tak praktického a pravidelného. Někteří žáci si dokonce vyzkoušeli práci s kladivem a klíny. Nakonec se dostáváme také do haly, ve které pracují obrovské pily chlazené vodou. Dozvídáme se, že nejtenčí materiál, který tady vzniká, je dvoucentimetrový.
Obohaceni o mnoho nových zážitků, zkušeností a vědomostí se s lomem a jeho zaměstnanci po dvou hodinách loučíme. Jsme celí zaprášení a unavení, ale spokojení. Hlavou nám nyní běží nové otázky. Třeba i na ty jednou dostaneme odpověď...